Helena Kellerová

Účastníci jsou po jednom nebo po menších skupinkách dovedeni do místnosti a usazeni Při tom tiše hraje hudba. Poté, co si všichni našli své místo, hudba zesílí. Necháme účastníky, aby se zklidnili a začali se cítit na svém místě příjemně a bezpečně a necháme je chvíli poslouchat hudbu.

Vypravěč 1
Mark Twain prohlásil, že nejzajímavější osobností 19. století byli Napoleon a Helena Kellerová. Kdo byla Helena Kellerová?
Žena, jejíž život byl vlastně jen vytrvalým snažením po tom dělat vše, co dělají druzí, a dělat to dobře. Helena Kellerová se narodila ve Spojených státech v Tuscumbii, maličkém městečku ve státě Alabama, dne 27. června 1880 v zámožné jižanské rodině. Helena byla pěkné a zdravé dítě až do svých dvaceti měsíců…

Vypravěč 2
“Jak to s ní vypadá, pane doktore?” zeptá se otec polohlasně. Starý doktor se ohlédne a sejde po schodech dolů do zahrady, aby paní Kellerová nemohla jeho slova slyšet: “Říkám to velice nerad, věřte mi, ale… měl byste svou paní… připravit na nejhorší. Je mi to moc líto… Je to těžká mozková choroba. A já opravdu nevím o jediném případu kdy by to děcko přežilo. A Helence je rok a půl… Prakticky nemá naději. Medicína je někdy strašné řemeslo…”

Vypravěč 1
Navzdory prognóze rodinného lékaře malá Helena svou nemoc překonala. Její rodiče tehdy ještě netušili, nemohli tušit, že jejich dítě se k nim z náruče smrti vrací slepé a hluché a odsouzené k němotě. Že mu od této chvíle zbývá k poznávání světa pouze hmat, chuť a čich. A mozek, který jednou odborníci označí za geniální….
Její nemoc byla první a největší překážkou, kterou Helena musela na své cestě životem překonat. Mělo jich však být ještě mnoho…

píseň Bílá hůl / Tmavomodrý svět / jiná s tématikou slepoty

Vypravěč 1
Nevidomému dítěti se podnětů dostává převážně pomocí hmatu a sluchu. Jeho svět sahá tak daleko jako jeho ruce. Své bližní poznává podle hlasu, podle dotyku rukou. Jejich podobu zná pouze svýma rukama a nedokáže si ji ani představit, protože nikdy žádný obličej nevidělo. Ve známém prostředí se pohybuje jistě a bezpečně, ale vystrčte ho před dům na ulici a je to, jako kdybyste zdravého člověka vysadili uprostřed noci v cizím městě v neznámé zemi.

Neslyšící dítě není uzavřeno svou vadou v prostředí, kde žije. Přestože je pohromadě s ostatními lidmi, je odsouzeno do role pouhého pozorovatele. Neslyšícímu člověku totiž schází základní prostředek mezilidské komunikace – řeč. Má uši, ale neslyší jimi, má hlasivky, ale nedokáže je použít k dorozumění se s ostatními. Jako byste stáli za skleněnou stěnou a do dění kolem vás měli jen velmi omezenou možnost zasáhnout.

Dítěti, které nevidí sice trvá déle, než si osvojí řeč, protože nevidí, jak lidé kolem něj mluví. Když se to však naučí, používá řeč s jakousi zvláštní vášní, je to pro něj totiž prostředek, jak poznat a uchopit svět.
Dítě, které neslyší, nemá řeč. Řeč nejen jako nástroj dorozumění, ale jako nástroj myšlení. Tím, že nedokáže pojmenovat věci kolem sebe, nemá ani pojmy, pomocí nichž by mohlo myslet.

Ale jakou šanci dostalo dítě, které ani nevidí, ani neslyší?

hudba jako podkres

Ocitli jste se ve světě, který je ochuzen o pestrou škálu barev a všech jejich odstínů, ve světě ochuzeném o bohatství řeči, který přesto může být zajímavý.
• zkuste si teď představit sami sebe, svůj obličej
• zkuste se ho dotýkat, najděte vlasy, čelo, obočí, nos, ústa, bradu – zkuste svůj obličej vnímat celý
• zkuste si představit obličej někoho, kdo je vám blízký

• Nyní si zkuste představit dům, ve kterém se nacházíte, jeho jednotlivé části, pokuste si představit místnost, kde se nacházíte, kde má okna, dveře...
• Pokuste si přesně uvědomit, v kterém místě sedíte.
• Plně se soustřeďte na své okolí a bez jakéhokoli šátrání se snažte vycítit, zda ve vaší blízkosti někdo je či nikoli. Pokud ano, tak v jakém směru.
• Můžete si svoji domněnku ověřit rukama, šátráním se přesvědčete, zda ve vaší blízkosti opravdu někdo je.
• Nyní vstaňte a pokuste si zapamatovat místo, kde jste seděli.
• Přejděte k některé stěně a položte si na ni dlaně, chvíli vnímejte její povrch.
• Otočte se a pomalu, tak, abyste se mohli přesvědčit o všech detailech, se projděte po celé místnosti.
• Ověřte si hmatem své domněnky.
• Po ověření se vraťte na místo, kde si myslíte, že jste seděli, a znovu se posaďte.


Vypravěč 2
Jednou za deštivých dnů, kdy se Helenka jen tak bezcílně potulovala domem, při jedné hře pochopila, k čemu slouží klíč. Úplně ji to omráčilo. S houževnatostí výzkumníka vyhledala, zamkla a odemkla snad každé dveře co jich v domě bylo. Bylo na čase, aby předvedla své umění světu. Když začala paní Kellerová připravovat oběd, vešla pro něco do spíže. Sotva překročila práh Helenka bleskurychle přirazila dveře a otočila klíčem. “Arthure! Pomóc! Pojď mi otevřít”, začala zoufale volat paní Kellerová na manžela.
Otec vběhne do chodby a s úžasem se zastaví. Na prahu do spíže klečí Helenka a blaženě vychutnává maminčiny rány dlaněmi přiloženými na desku dveří. A neúnavně na ně odpovídá.
Později pan Keller vyprávěl své ženě: “Kdybys ji viděla… Jak tam klečela u těch dveří. Asi ty rány cítila hmatem a odpovídala na každou z nich. Ona asi poprvé v životě zažila, jaké to je s někým si povídat.”

Vypravěč 1
Tato událost poprvé nastolila problém, o kterém manželé Kellerovi věděli, že jednou musí přijít. Helenka od samého počátku cítila zřejmou potřebu nějakého dorozumívání s okolím a začal si postupně vytvářet různá znamení: zakroucení hlavou znamenalo NE, pokývnutí ANO, když chtěla jíst, napodobila ukusování z krajíce chleba. Také maminka ji postupně mnohému naučila. V pěti letech se například naučila skládat čisté prádlo a bezpečně rozeznat své vlastní od ostatního.
Ale to všechno bylo pudové nebo mechanicky naučené jednání bez jakékoli účasti myšlení. K myšlence je třeba slov a Helenka slova neznala. Dokonce neměla ani potuchy, že něco takového vůbec existuje. V těchto letech svého života žila Helenka bezvýhradně okamžitou přítomností, bez minulosti, bez budoucnosti. neměla k dispozici nic, na základě čeho by si mohla cokoli zapamatovat, na základě čeho by si mohla minulost či budoucnost představit.
Byla obklopena absolutní tmou a absolutním tichem. Až dosud v tomto mlčícím a temném světě žila s dětskou samozřejmostí. Teď ho začala s rostoucí palčivostí pociťovat jako nesnesitelné vězení.
Od jeho zámku však nikdo klíč neměl.

Na základě této příhody se Kellerovi rozhodli a 3. března 1887, tři měsíce před jejími sedmými narozeninami, dostala Helena vychovatelku. Kdo tehdy mohl tušit, co dokáže mladičká, teprve devatenáctiletá Anna Sullivanová? [salivenová]

Anna Sullivanová
Prvním mým úkolem bylo odnaučit Helenku jejím záchvatům vzteku a zlosti. Byla umíněná a jakmile jsem se jí snažila přimět k něčemu, do čeho se jí nechtělo, okamžitě nasadila celý svůj arzenál zlostných výbuchů, při kterých se válela po zemi, křičela na celé kolo a mlátila kolem sebe. Měla to vyzkoušené, nikdo se jí totiž nikdy vzepřít nepokusil. Rodiče se nemocnému dítěti snažili vyhovět ve všech jeho rozmarech. Byla jsem první, na koho tohle neplatilo.
Když je venku hezky, trávíme s Helenou téměř všechen čas v zahradě. Po snídani chodíváme ven \\\"pozorovat\\\" lidi při práci. Helena se už naučila trochu šít, plést a háčkovat. Hlavně se ji ale snažím naučit chápat, co se kolem ní děje, a učím ji některým slovům. Upravila jsem pro ni prstovou abecedu pro hluchoněmé a téměř pořád jí píšu na ruku názvy předmětů, se kterými se setkává. Občas sice náhodně použije znak pro některé slovo - PANENKA, HRNEK, PES, MLÉKO, MÍČ, BONBON... ale vůbec nechápe jeho význam, stejně jako nechápe význam mého psaní na její ruku. A především neví, že každá věc na světě má své jméno...


Hudba jako podkres
Nachystejte před každého nějaký drobný předmět (podle vyspělosti účastníků vyberte předměty snadnější/obtížnější k poznání poslepu)

Znovu se plně soustřeďte. Před každým z vás leží předmět, najděte si jej a zkuste poznat, o jaký předmět jde.
• Zapamatujte si každý jeho detail.
• Stačí. Položte jej zpět.”

Seberte předměty.

Vypravěč 1
5. dubna 1887, měsíc po příchodu Anny Sullivanové, se stala příhoda, která od základu změnila dosavadní Helenin život.

Anna Sullivanová
Byly jsme s Helenou v zahradě. Došly jsme k pumpě. Podala jsem Heleně hrneček, nastavila jí ruku pod pumpu a začala do hrnečku pumpovat vodu. Voda přetekla a rozlila se jí po ruce - a vtom jsem jí napsala do dlaně volné ruky V-O-D-A. Zůstala náhle stát jako přimražená, hrnek jí vypadl z ruky a její tvář dostala nový, neznámý výraz.

Helena Kellerová
Najednou mnou projelo něco jako mlhavá, nejasná vzpomínka, záblesk vrátivší se myšlenky...Pochopila jsem, věděla jsem, že V-O-D-A je název toho divného, chladného NĚČEHO, co stéká po mé ruce!!! Toto jediné slovo probudilo moji duši k životu, dalo jí světlo, naději, radost!...

Anna Sullivanová
Rychle si dřepla na bobek, dotkla se země a chtěla znát její název. Pak ukázala na pumpu, na hrnek, na mě, - na každou věc, které se dotkla, - chtěla znát jejich jména. Byla strašně rozrušená, posedla ji obrovská touha po poznání!...
Během několika hodin se naučila znát třicet slov.

Hudba jako podkres
Při této aktivitě je důležité, aby byl účastníků sudý počet – není-li utvořte trojici, nebo zapojte jednoho z vedoucích.
Plně se soustřeďte a vnímejte okolí, spojte se s někým, kdo je ve vaší blízkosti.
• pouze vzájemným dotykem dlaní zkuste poznat, o koho jde, zda se jedná o ženu nebo muže.
• Uvědomte si, zda je vám ruka sympatická.
• Zkuste do dlaně, které se dotýkáte, vepsat psacími písmeny nějaké slovo. Pak počkejte, jestli do vaší dlaně přijde jako odpověď totéž slovo jako potvrzení, že bylo správně pochopeno.
• Vyměňte si role. Ti, kteří psali první slovo, budou teď “poslouchat”. Až slovo zachytíte a budete si myslet, že ho chápete opakujte ho do dlaně, která ho “vyslovila”.

Vypravěč 1
Po pěti dnech od příhody s pumpou, 10. dubna 1887.

Anna Sullivanová
Helena dělá ze dne na den, z hodiny na hodinu velké pokroky. Připomíná to téměř výbuch sopky. Helenčin mozek, ležící plných šest let nuceně ladem, se probudil k životu a není k zastavení. Všechno teď musí mít své jméno. Při každé naší vycházce se horlivě ptá na jména věcí, kterým se ještě nenaučila. Nikdy není unavená a každého, koho potká se snaží naučit prstovou abecedu.
Helena se učí jednotlivým slovům tak snadno a rychle, že mě napadlo naučit ji rozumět plynulé řeči a vyjadřovat se ve větách. Vždyť jak se učí normální dítě rozumět a mluvit? Jednoduše - napodobováním. Slyší lidi kolem sebe mluvit a začne se samo pokoušet o mluvení. A již dlouho před tím, než vysloví své první slovo, rozumí tomu, co se mu říká.
Tato úvaha mě přivedla k metodě, jak naučit Helenu mluvit. Budu k ní mluvit v celých větách jako k normálnímu zdravému dítěti, s tím rozdílem, že ona mě nemůže poslouchat ušima, ale rukama.

Helena Kellerová
Zvykla jsem si řídit se hmatem a čichem, a proto všechno, co vnímám z prostředí, které mě obklopuje, se mi zdá tak samozřejmé a obyčejné, jako bych to pozorovala zrakem a sluchem.
Snadno vycítím, když přede mnou stojí nějaká překážka - stěna nebo zavřené dveře. Jednoho dne například někdo zavřel dveře mezi pokojem a jídelnou, které bývaly obvykle otevřeny. Poznala jsem to podle jakéhosi divného pocitu na pokožce obličeje - zdálo se mi, že bylo najednou v pokoji těsněji, nedalo se dobře chodit, nebylo možno ani volně hýbat rukou, když jsem nesla šálek čaje k ústům...
Ačkoli neslyším, vnímám mnoho zvuků a vibrací vzduchu a podlahy. Velmi ráda mám hudbu - když si položím ruku na desku klavíru nebo stojím v jeho blízkosti, cítím jeho zvuky, všechny akordy, dokážu i rozlišit jednotlivé melodie. Líbí se mi také držet ruku na hrdle zpívajícího nebo mluvícího člověka – mohu tak dokonale poznat hlas toho, kdo mluví či zpívá.

Anna Sullivanová
Vždy, když ji naučím nějakému novému slovu, snažím se vysvětlit jí jeho význam pomocí již známých slov a později nové slovo použít v rámci jednoduché věty v pohádce nebo povídce. Někdy však nastaly nečekané potíže, které jsem nedokázala Heleně vysvětlit.
Ať vyťukávala trpělivé Belle slovíčka na packu sebezřetelněji, pes ji nanejvýš přátelsky olízl nos a nic. Nerozuměl ničemu.
Jednou mi Helena natrhala kytičku fialek a nasypala mi ji do klína. Vím, že Helenka nesnese polibek od nikoho jiného než od matky, proto jsem ji objala a vyhláskovala jí do dlaně: “Miluji Helenu.” “Co je to miluji ?” Zeptala se Helenka. Vzala jsem Helenčinu ruku a přitiskla ji na její vlastní hruď “Tady je láska,” vyhláskovala jsem. V Helenčině tváři se objevil údiv, ne však pochopení. V nesmírných rozpacích se snažila chytit něčeho co už zná. Dotkla se fialek v mém klíně a zeptala se: “Je to láska ?” zavrtěla jsem hlavou. A protože si Helenka zatím nedovedla představit nic krásnějšího, než to teplé nahoře ukázala s nadějí ke slunci: “Je to láska ?”

Helena Kellerová
Slečna opět zavrtěla hlavou. Byla jsem zklamaná a zmatená a vůbec jsem nedokázala pochopit, proč mi slečna Sullivanová nedá tu lásku jednoduše do ruky!

hudba jako podkres
rozdat před každého kousek keramické hlíny nebo modelovací hmoty (osvědčila se voňavá plastelína)

• Šátráním rukama před sebou si najděte kousek modelovací hmoty a v průběhu jedné skladby z ní zkuste něco vyrobit.
• Pokuste se představit si svůj výrobek.
• Pokuste představit si jeho barvu.
• Pomalu ukončete modelování a položte svá díla před sebe.

Sesbírat

Helena Kellerová
Vidomí a slyšící lidé vidí tváře a slyší hlasy jiných lidí, pamatují si rysy jejich tváří i odstíny hlasu. U mne je poznávání lidí trochu složitější. Nemohu si prohlédnout příchozího od hlavy k patě, tím méně v prvním okamžiku, kdy se poznáme. Poprvé, když se s někým seznamuji, podá mi ruku, jak je obecným zvykem. Když stisknu podanou ruku, musím sledovat a zapamatovat si nejen zvláštnost pokožky, její hladkost, drsnost, teplotu, vlhkost, ale i tvar ruky a všechny charakteristické zvláštnosti každého podání ruky.
Všechny své přátele a známé bezpečně poznám podle jejich rukou, některé dokonce poznám podle zvuku jejich kroků, hlasu nebo podle vůně. Slečnu Sullivanovou poznám ihned, ať se jí dotknu na kterémkoli místě těla. Zdá se mi, že ruce člověka mohou být neméně výrazné jako jeho hlas nebo oči. Hněvá-li se člověk, je-li nespokojený, spokojený, unavený nebo veselý, jeho pocity jsou zřejmé, velmi patrné i ve všech pohybech jeho rukou, dokonce i ve způsobu jeho chůze. Čichem okamžitě poznám, je-li někdo v místnosti a jdu rovnou k němu.


hudba jako podkres
V malých nádobách připravené vonné ingredience (koření, rostliny, tekutiny) roznášíme mezi účastníky a necháváme je přímo přivonět

Pod vaším nosem se teď objevují různé vůně. Nesnažte se dotýkat věcí, které vůni vydávají. Snažte se jen přivonět a uvědomit si, která věc takovou vůni vydává.
• zkuste si uvědomit, kdy jste tuto vůni cítili naposledy
• zkuste si uvědomit, jak často cítíte tuto vůni a kde

Vypravěč 2
S přibývajícím počtem naučených slov u Helenky narůstala touha se naučit mluvit normálně jako ostatní lidé, zejména ji poháněla skutečnost, že jejímu psaní na ruku malá sestřička Mildred nerozumí. A tak se Helena ve svých deseti letech pod vedením dobromyslné a nekonečně trpělivé slečny Sarah Fullerové, ředitelky školy pro hluchoněmé, začala učit mluvit.

Vypravěč 1
První hodina se konala 26. března 1890. Helena se na ni dostavila bez sebe vzrušením, ale maximálně soustředěná a rozhodnutá přemoci nebe i peklo, aby dosáhla svého. Slečna Fullerová bere Helenčinu ruku, lehce jí přejíždí svou tvář a nechává ji, aby mohla nahmatat polohu jejího jazyka a rtů, zatímco zřetelně vyslovuje písmeno “M”. Znovu a znovu. Helena to nedočkavě zkouší po ní, ale vypadá to zoufale. Nemá žádnou kontrolu, jestli vydává nějaký zvuk, a tak často vší silou vyráží domnělé “M” zcela bezhlesně.

Anna Sullivanová
M, P, A, S, T, I… opakuje učitelka po třicáté, po padesáté, posté. A Helena vyráží s obrovským úsilím, zatím zcela nekoordinované a neurčité zvuky. Ale postupně sem tam vysloví něco i skoro srozumitelně, alespoň natolik, že je zřejmé o jaké písmeno se pokouší.
Sledovala jsem ten zápas se zaťatými zuby a snažila se nemyslet na to, že i kdyby se Helena naučila perfektně vyslovovat celou abecedu, čeká ji ještě pořád zvládnout téměř nekonečný počet způsobů, jak mezi sebou jednotlivé hlásky spojovat do slabik a do slov.
To dítě bojuje o kapičky a má před sebou oceán…

Vypravěč 2
Někdy to vypadalo opravdu skoro beznadějně: slečna Fullerová každou chvíli vrtěla hlavou a snad po tisící Heleně opravovala výslovnost: “Znova. Špatně. Ne. Pozor na jazyk. Nahlas Helenko, nahlas!! Ne, to není ono! Rty víc k sobě!…
Každý z těchto pokynů bylo Helence nutno vyhláskovat do dlaně…

Helena Kellerová
Znovu a znovu jsem kladla svoji ruku na krk slečně Fullerové a druhou na vlastní hrdlo a do omrzení se pokoušela zvládnout jednu vzdorující hlásku. Chvílemi jsem měla pocit, že to už prostě nevydržím… Oči mi padaly únavou. Udýchaná a vyčerpaná jsem se dlouhé minuty opírala hlavou o stůl. V těchto chvílích mě sílu dodávala jediná myšlenka: Mildred mi bude rozumět. Nebudu už němá. Mildred mi bude rozumět….

Anna Sullivanová
Začínalo léto, a tehdy se to stalo… Už několik nekonečných hodin opakuje Helena se slečnou Fullerovou jednotlivé slabiky ME, PE, BE, VE… a znovu a do omrzení. Na Helenčině čele se objevují kapky potu, utírá je rukávem, chvíli unaveně oddychuje, pak si olízne rty, oběma rukama se chytí okraje stolu, maximálně se soustředí a s nesmírnou námahou ze sebe vypraví: “ Je teplo…”
“ První věta…” pomyslela jsem si. “Dokáže to… Panebože, ona to dokáže!!!”

pomalá hudba k tanci

• Vstaňte a pokuste se jít do středu místnosti, najděte si partnera k tanci.
• Začněte tančit.
• Zkuste pouze hmatem poznat, s kým tančíte. Je vám blízký?
• Nyní se přesvědčete, zda je váš tip, o koho jde, správný. Můžete si ověřit každý detail jeho ruky, vlasů, oblečení.
• Neměli byste chuť se k němu více přitisknout?
• Teď asi víte, kdo je vaším partnerem. Pusťte se, jděte od sebe každý na opačnou stranu. Posaďte se a vnímejte hudbu do posledního detailu.
• Zkuste pohybem vyjádřit pocit, který ve vás zanechává.


Helena Kellerová
Mnoho vidících lidí se často zajímá o to, mohu-li si představit tu nebo onu barvu. Někteří se dokonce ptají, zda je možno hmatem rozeznat barvy...
Ovšemže ne. Užívám sice slovníku vidomých lidí, mluvím o barvách a jejich odstínech stejnými slovy jako oni, ale představit si je nedovedu.
Když jsem byla mladší, často jsem chtěla po svých blízkých, aby mi vysvětlili různé barvy. Například jednou mi ušili pěkné vlněné šaty a řekli mi, že mají barvu jako bílá káva. Svým střihem se mi šaty velmi líbily, a proto jsem chtěla vědět, jaká je barva bílé kávy. Řekli mi:\\\"Zcela taková ,jako káva s mlékem.\\\"
Ovšem, představila jsem si vůni i chuť kávy, ale barvu nikoli. Místo barvy jsem si představila své šaty, které jsem velmi pozorně ohmatávala, ačkoli jsem dobře věděla, že prsty mi nepomohou poznat \\\"kávovou barvu\\\".
Jindy jsem se ptala, jakou barvu má moje šála, a dozvěděla jsem se, že je barvy pískové. \\\"Jaká je ta písková barva?\\\", ptala jsem se. \\\"Přesně taková, jako je písek. Představuješ si?\\\"
Jasně jsem si představila písek v naší zahradě, který děcka rozsypávaly lopatkami a kbelíčky. Potom jsem si představila břeh řeky, mnoho vlhkého a chladného písku. Nakonec jsem si představila i známou pláž na mořském břehu se suchým, horkým pískem, do kterého jsem zarývala nohy. Ale nic z toho mi nedalo představu o pískové barvě...

hudba jako podkres
Pohodlně se posaďte, vnímejte hudbu a nechte se vést slovy, která k vám budou doléhat.

Představujte si, jak ležíte na jarní, sluníčkem vyhřáté louce, všude okolo poletuje a bzučí plno broučků a včel, které přeletují z květu na květ a pilně sbírají žlutavý prášek z pestrobarevných květů. Tráva zlehounka šustí, to jak si s ní pohrává svěží větřík. Nad hlavou se honí bílí beránci na jasně modré obloze. Pod bílými mráčky poletuje s rozepjatými křídly pták. Krouživým pohybem se blíží k zemi. Už slétl až dolů a hopká k nám. Najednou se v tetelení vzduchu mění ve strakatou krávu. Je vidět jakoby zahalena v mlze, spásá tu svěží krásu, nic po ní nezůstane.
Mlha pomalu mizí a kráva se přeměňuje v nádherného koníka, běží k nám. Pohybuje se tak lehce, jakoby se ani země nedotýkal, už je skoro u nás. Tu se z druhé strany neuvěřitelnou rychlostí řítí vlak, houká a rachotí, vypadá úplně děsivě. Řítí se rovnou na koníka a chce ho přejet. Musíme ho zachránit, ale času je tak málo, vlak je čím dál tím blíž. Otevřete pusu a koník se do ní schová. Vlak se zuřivým rachotem projede, už i koncová světla mu pomalu mizí v černém tunelu.
Je znova klid. Už můžete koníka pustit. Tak, vyskočil ven a běží dál svojí cestou až zmizí za cípem lesa.
Jste zase sami, okolo bzučí včely, větřík pofukuje a sluníčko příjemně hřeje, na obloze si opět bělostné mráčky pohrávají jeden s druhým, občas se sluníčko schová, ale jen na krátkou chvíli.

Znovu vstaňte a hledejte ruku, která vám bude příjemná. Nedotýkejte se ničeho jiného než rukou ostatních.
• Pokud najdete tu správnou a už nechcete hledat dál, zkuste si i se svým partnerem najít opět místo k sezení (nebo si můžete ještě chvíli zatančit).

Vypravěč 1
Helena Kellerová, narozená 27. července 1880 v Alabamě, od dvacátého měsíce svého života zcela slepá a hluchá, vystudovala prestižní dívčí gymnázium v Cambridge a poté literaturu a dějepis na Harvardské univerzitě v Bostonu. Naučila se hovořit. Kromě angličtiny ještě plynně německy, francouzky a latinsky.
Po získání akademického titulu pracovala v Massachusettské [mesečusecké] komisi pro nevidomé a podílela se na činnosti mnoha spolků na pomoc nevidomým. Už od dětství si dopisovala s řadou vynikajících osobností veřejného kulturního a politického života a získala je pro věc výchovy a vzdělávání nevidomých. Byla poradkyní pro mezinárodní styky při americkém slepeckém svazu. Psala články do novin a vydala několik knih o svém životě.
Stále se uznávanou americkou spisovatelkou a získala řadu čestných doktorátů a dalších poct.
Zemřela 1. června 1968 v Connecticutu [konektikatu] ve věku 88 let...

pomalá, klidná a tichá hudba

doprostřed místnosti nachystejte několik zapálených svíček

Až se vám bude chtít, můžete si pomalu sundat šátky