www.hranostaj.cz
Stezka odvahy
78%17 hodnocení
Potřeby: Svíčky, provázky, masky...
Počet hráčů: od 20 do 200
Věk hráčů: Mladší dětiStarší děti
Délka hry: Delší
Náročnost přípravy: Náročná
Prostředí: Do terénuDo tmy
Charakter hry: Bojovka
Nikde jsem to tu neviděl a přitom je to úplně základní věc :)
Autor nebo zdroj: univerzální
Tuhle hru znají snad všichni, ale každý tábor ji hraje trochu jinak, používá trochu jiné finty, pravidla.. Pište do diskuze vaše nejlepší návrhy, jak postrašit děti! :-)
Pro úplnost přidávám i pravidla.

Příprava
V okolí tábora, nejlépe v přírodě v lese tak, aby tam byla v noci co největší tma, vybereme ve dne bezpečnou, ale členitou cestu. Ideální je vést trasu z kopce do kopce tak, aby byla lehce fyzicky náročná. Konec trasy je dobré zakončit nějakým obzvlášť strašidelným místem typu hřbitov, rozpadlý dům či sklep, kaplička. Pokud nejsou k dispozici, zakončíme na nějakém jiném místě. Obecně platí, že čím delší trasa je, tím lepší, ale zároveň se musí přizpůsobit počtu strašidel - z bezpečnostních důvodů by měla být trasa dostatečně obsazená strašidly tak, aby bylo možno v případě úrazu či odbočení z cesty včas zasáhnout.
Při výběru trasy dbáme zejména na bezpečnost, aby se nám děti za tmy nezabily.

Při setmění trasu projdeme a nachystáme tak, aby ji šlo za tmy projít - nějak ji vyznačíme. Oblíbený způsob je vytvoření cesty ze svíček nebo natažení provázku mezi dvěma místy. Možné je například i přepadení človíčka několika strašidly a jeho přenesení o několik metrů dále či navigace podle zvuku. Nejlepší je samozřejmě všechny způsoby postupně nakombinovat - záleží na organizačních možnostech.

Po vyznačení cesty (zapálení svíček, napnutí provázku, instalaci mobilu s vyzváněním "pojď sem!"), přichystání všech strašidelných rekvizit a schování všech strašidel podél cesty vyšleme signál, že vše je připraveno a že stezka může začít.

Průběh hry
Ze startovacího místa vysíláme děti po jednom, menší po dvou, ve vhodně zvolených intervalech - záleží na časových možnostech hry. Čím delší intervaly, tím lepší - děti se nám nebudou tolik párovat na cestě. Malé děti mají vždy přednost. Čekající děti vhodně na stezku připravujeme - například je poučíme o tom, jak se chovat, kdyby potkaly vlky, kteří byli v oblasti náhodou před měsícem spatřeni, kdyby potkaly medvědy, kdyby slyšely zmiji. Volala policie, že v této oblasti se také asi před rokem ztratila jedna stopařka, jejíž tělo se stále hledá - kdyby ho náhodou našly, tak ať se neleknou, stejně jako duchů z keltského pohřebiště a na místě vraždy jednoho loupeživého rytíře - takovéto lehké "poučení o bezpečnosti" zvýší napětí a zabije čas.

Po vypuštění dítěte je průběh snadný - dítě prochází po značené cestě až na konec a po cestě je strašeno. Na konci dojde buď do tábora a jde spát, nebo na nějaké shromaždiště, kde zase čeká, než všichni dorazí. V takovém případě je můžeme znovu obveselit strašidelnými historkami.

Oblíbené způsoby strašení
- zvukové efekty: Obzvláště oblíbený způsob strašení ženských strašidel. Možno doplnit posvícením zespodu na svůj obličej a krásným úsměvem.
- vizuální efekty: například použití strašidelné masky, plamenomet ze zapalovače a spreje, oběšenec na stromě
- dotykové efekty: nečekaně se odněkud dotknout oběti
- lehce násilné efekty: zvednu hráče do vzduchu, zatočím se, sundám ho a jdu pryč :)
- a samozřejmě kombinace!

Potřehy
- pokud najdete mezi svíčkami dostatečně tmavé místo a máte tmavé oblečení, pak si můžete sednout na cestu a nikdo vás neuvidí
- za svíčkou je největší tma - svíčka oslňuje. Z jedné strany u svíčky si udělejte nenápadnou světelnou clonu, např. z kůry, klacků, listí tak, že okolí bude více osvětlené než vy. Díky oslnění hráče svíčkou nebudete prakticky vidět, a to ani když budete ležet přímo za svíčkou.
- pozor, aby svíčky nezhasínaly a aby nic nezapálily (jednou nám svíčka dohořela a zapálila pařez, na kterém stála :)
- strašíme s citem! Malému dítěti stačí "Bububu!" a má dost, náctiletým skáčeme ze stomu za krk a u toho vydáváme zvuky, jako když se mrouská sto koček.

- Diskutujte! :) Podle příspěvků zkusím hru průběžně aktualizovat a pravidla doplňovat a vylepšovat.
Alternativní pravidla
Františka: Nemám ráda strašení na stezkách odvahy. Jako opravdu hodně to nemám ráda. Jak se má dítě naučit nebát tmy a noční přírody, když na něj něco bafá, ječí, sahá, vidí hrůzostrašný masky a jiný morbidní rekvizity. Na mě to mělo efekt takovej, že se v přírodě v noci bojim až nesmyslně a nedokážu si jí užít. A přitom je česká příroda v noci bezpečnější než město.
Sara: Je to stezka odvahy, tak strašení musí být
zuzule:): Já naopak moc nesouhlasím s tím, že na stezku odvahy nepatří strašení. Je totiž důležité, aby byla stezka odvahy přiměřená věku dětí. My každoročně na táboře děláme dva druhy jak pro starší, tak pro mladší děti. Můj názor je ten, že si děti to strašení užijí. Nejlepší je proto dělat stezku v teplý večer. My každoročně děláme stezku přesně v 0:00 a to tak, že v jedenáct všechny probudíme a jdeme do lesa.Stezku vždy zpestříme různou výzdobou a pro ty starší vymýšlíme i různé honičky. Dávejte si však pozor, aby se na vás děti nedomluvily a abyste neskončili v rybníku jak my minulý rok :haha: věřte tomu, že to strašení bude pro děti větší zábava než pro vás :) Jo a malý doplňek: minulý rok jsme nechali ty mladší, aby strašily ty starší... užili si to všichni... :-D
Aňa: No, já osobně mám mnohem radši tu strašící stezku odvahy, kdy slyším zvuky, jekot, šustění, okovy a tak.. Ale poslední dobou se u nás uplatňuje jiný systém: Děti (během hlídky, nebo když je vzbudíme) jdou sami po určené cestě (po svíčkách nebo bez) a jdou až tak daleko, aby překonaly vlastní strach. Nikdo je nikam nenutí chodit, je čistě na nich, kdy se začnou bát a překonají se. Jediným problémem je asi to, že někteří lidé se zkrátka moc nebojí, takže chodí jó daleko.:D
George: Rád se podělím o naše nápady:
1. Stezku jsme začínali nějakou historkou vztahujícímu se k místu (na místě kde se nacházíte, byla farma, do rána všichni mrtví ......)
2. Kamarád měl fotoaparát s dálkovou spouští a stojanem na foťák. Před foťák jsme postavili špalek do něj zaseklou sekeru a kolem kečup, když děti přišli k pařezu (musely, jelikož se tam nacházel kousek skládanky) kamarád zašustil křovím děti se otočily a utíkaly - zde je vyblejskl = zajímavé fotky :D
3. Stezka byla v táboře, kde je ve tmavém koutě kůlna - tu musely děti obejít ze zadu a vejít předním vstupem - (za dveřmi stál týpek) - přišly dovnitř, na podlaze stála loďka, měly jít, až k zadní stěně kde na stole byl další kousek skládanky - v tu chvíli borec zabouchl dveře,z loďky se vynořila tmavá postava, která dříve nebyla vidět a z reproduktorů se ozval jekot. Děti vyběhly ven, kde stál hnusný týpek s maskou. To zapříčinilo to děti utíkaly dál a nemohly se zastavit. (dříve byl stůl se skládačkou blíže dveřím a vystrašení proběhlo dříve než zabouchnutí dveří = děti se u stolu vylekaly chtěly utéct a před nosem se jim zabouchly dveře - druhý den měl jeden hráč bouli na čele jak blázen :D )
4. Na konci poslední dílek skládanky
Kryšpa: Přátelé, velmi rád se připojuji k tomu, co napsal Missus. Víte, já i mí kolegové z táborů máme za "stezkou odvahy" docela velký a nelehký cíl a tím je snaha zbavit děti panické hrůzy a strachu z nočního lesa, cesty, krajiny... Zbavit je toho pocitu neustálého ohrožení, naučit je noční přírodu si užít, umět pozorovat, vnímat a rozpoznávat zvuky, těšit se z toho, že jsem viděl stín přelétající sovy, slyšel funění ježka, rozpoznal "štěkot" srnce s psa. Takové stezky odvahy do noční přírody podnikáme po jednotlivcích, chceme-li děti učit vnímat noční les, pak i ve skupinách, ale vždy menších. Jako vidítko cesty nám vždy spolehlivě posloužily čajové svíčky ve sklenicích, které spolehlivě vydrží 2 hodiny hořet. Je dobré kvůli bezpečnosti na stezku umístit i hlídku, tedy dospělého, který tiše a neviditelně schovaný monitoruje počet dětí a průběh, zkrátka bezpečnost. V zásadě se ale ani my nevyhýbáme tomu zvláštnímu šimrání, když míjíme hřbitovní zeď nebo opuštěný dům, to k tomu jistě patří a jsme vždycky rádi, když nějaké takové zajímavé místo jepoblíž. Každý účastník hry má možnost se rozhodnout, zda do toho jde, neboť ví, kudy cesta vede a je jen na něm, zda chce něco v sobě překonat. Ti, kteří dojdou do konce a zpět, sklidí uznání, Ti kteří cestu nepodniknou, mají vždy možnost zkusit si to příště. Většinou potřebují jen motivaci a záleží na tom, jak jsme zkušení a schopní vedoucí, aby se nám podařilo, ji v nich probudit. Ať už je to stezka odvahy, vylezení skály nebo puťák přes hory a doly. A vyplatí se to. Děcka pak jdou v pohodě samy večer pro vodu, na vzdálenou latrínu apd., prostě je to i praktické:) Toť insiporace ode mě, přeju hodně úspěchů!
melounmeloun: No, nám se nejlíp osvědčuje přečíst před tím a v průběhu čekání něco hezkého - třeba Drákulova švagra od Švandrlíka :-D (strašidelné povídky). Přímo na trati snad ani nestrašíme - to moc strašidelný není, voni si vystačej sami - většinou jim stačí cesta po svíčkách třeba ke hřbitovu - z družiny desetiletejch kluků tam došli dva ;-)...
Jestli teda nějaké strašení, tak nic extra nápadnýho - lepší je jen občas zapraskání větvičky v lese, zašustění atd... ;-)
Jedna vyjímka byla, když jsme šli ke Šmakovi - to byla obrovská papírová dračí hlava ve který seděl rádce a pouštěl řev z magneťáku, baterky ve vočích a dýmovnice :-D
Qlarinka: Tip: chodila jsem po trase stezky jako Bílá paní, všichni mě viděli už z dálky a ještě se smáli, že to není strašidelné, nechala jsem je přejít, pak k nim došla zezadu, dala jim ruku na rameno a zaječela do ucha... lekli se i ti nejotrlejší
Missus: Abych pravdu řekl tak úplně nejlepší strašení = žádné strašení. Prostě nechat v tom děcko samé. Vím z vlastních zkušeností
PampeliškaPampeliška: Mám pár tipů:
Nejefektivnější strašení není vrhnout se s jekotem na hráče, ale spíše tiše přecházet v okolí cesty, jít kousek za ním, jen nenápadně šustit oblečením atd. Fakt to funguje mnohem lépe.
Převážení loďkou. Jízda v noci přes vodu je zážitkem. Když jsme to hráli na soustříďku, museli jsme si nejdřív vydělat na převoz, platilo se čokoládovými mincemi. Nakonec to v mém případě skončilo tak, že se nás na břehu sešlo asi šest a vyhecovali jsme se a ten rybník jsme přeplavali. (Ale z loďky nás jistili). Dodnes na to vzpomínáme.
Přehoupnout se přes potok na laně - jen takové malé spestření stezky.
Dát děckám za úkol proplížit se určitým územím, které je hlídáno. V našem případě tam byl gangster, který nás olupoval o vydělané zlaťáky.
Na táboře jsme zas měli takový mystycký konec: cíl stezky byl v lese u kamenné mohyly, kde jsme se všichni sešli, dostali jsme do rukou svíčky a mlčky čekali na ostatní. Pak nám vedoucí poslal dokola krajíc chleba, každý si kousek ulomil, pak jsme se s těmi svíčkami vydali do tábora. Celou dobu se vůbec nemluvilo a celá akce měla dost působivou atmosféru.
Komentáře
tehule: No tak být dítětem na táboře , kde je GEORGE, tak si můžu předplatit psychologa i psychiatra na zbytek života, který by asi vzhledem ke vzniklým psych. problémům dlouhý nebyl... Georgi, pokud máte jen trochu mozek, tak toto nedělejte a už vůbec nedělejte vedoucího na táborech!!! - od dětí co nejdál !!! spíš mi to připadá, že máte sadistické sklony a to se k vedoucímu na táboře či člověka pracujícího s mládeží moc nehodí... pokud vás baví horové zážitky, zajeďte si do některé muslimské země a zmiňte se tam negativně o Koránu..... a "týpek v masce" bude vlažný odvar ...
Kathleen: Co vím, oběšenci mývají největší úspěch.
Děti měly na stezce odvahy jednomu vybranému strašidlu předat lísteček se svým jménem. Z oběšence byly skutečně nadšené, prý to bylo to nejlepší strašidlo. Lístečky mu nastrkaly do kapes. Na druhý den přijela policie vyšetřovat, proč měl hajný, který se den předtím oběsil, plné kapsy lístečků.
Chroust: Ke strašení je skvělá motorová pila a mikina s kapucí až do obličeje. (nejlépe z ní sundejte řetěz):):motorovka:
maliCZech: Moje oblíbená a úspěšná maska smrtky: černá dlouhá pláštěnka, obličej zabílit (třeba nalepit mouku), holky se pak se šminkama postarají o detajly a na závěr to hlavní, kosa a brousek. Pak už stačí jen zalézt do stínu někde kousek za svíčkou a po zaslechnutí přicházejícího dítěte začít brousit. Psychologický vliv toho zvuku je nepřekonatelný. Po pár vteřinách je možno pro završení efektu vystoupit ze stínu do světla svíčky a odhalit podobu. Bály se i instruktorky. :-D
Honzimil: Přátelé nezlobte se na mě, nechci dělat chytrýho, ale zastávám názor že "strašení" nemá na stezce odvahy vůbec co dělat. Souhlasím tak s ostatními komentáři. Každou hru bychom měli uvádět s nějakým záměrem, cílem. Cílem stezky odvahy není pobavení přítomných vedoucí, ale např. to může být překonání strachu účastníků. A když už se účastník odhodlá a na stezku se vydá, měl by být "odměněn" tím že na něj někdo vyskočí ze tmy?
Silkwe: Já bych ještě doplnila něco k samotné výrobě stezky - vím, že svíčky jsou romantické a tak nějak klasické, ale ty potvory mají dost často tendenci zhasínat.

Na táboře se nám proto osvědčila taková ta lámací světýlka (chemické světlo) - ideální poměr cena výkon jsou ty, ze kterých se dělají náramky. Cesta se s nimi dá vyznačit superrychle a vzhledem k tomu, že vydrží svítit celou noc, tak se pak po sesbírání mohou využít v tábořišti (třeba jako "bludička" dětem do stanů apod.). (Uděláte s nimi cokoli - stezku, území, ale třeba i nápis na louce...)
Pablo: Ve vnitř jsme měli parádní stezku-na zámečku, takže bílá paní, kat s bubeníkem, upír, padající obraz na provázku, hrobník jednoho kluka odvezl na kolečkách, nejdřív jsme na zámek celá skupinka došly přes les, takže to už byly děti vystrašené, pak pro nás přišla průvodkyně, která nám vyprávěla samozřejmě strašidelnou historii zámku:-) atmosféra byla super. Chystáme i noční prohlídku školy, která je vedle hřbitovu.-)
V noci v lese ani nikdo nemusí strašit, rozdělila bych na menší skupinky bez světla a aby byly děti potichu a strach má velké oči i uši.-)
Ijáček: Pro basnicku: Nejlepší bude chodit po jednom po okruhu - začátek i konec v jenom místě s tím, že ostatní decentně straší toho, kdo zrovna jde, a nebo se na strašení vykašlat - les v noci je celkem děsivý i bez něj, když je člověk sám. Třeba takový bublající potok... ;)
Áďa: Skoro na každém táboře je stezka odvahy nebo bojovka, ale nezařadila bych to mezi hry.... :)
mTV: A nasla by sa aj nejaka alternativa do vnutra, v budove, chystam jarny tabor, no vonku by som nesla velmi asi, alebo. Mate snusenost s niecim takym ??
basnicka: Dobrý den mám dotaz jak máme udělat stezku odvahy když půjdeme do lesíka. Jenomže navzájem se strašit nebudeme a nikdo jiný nás strašit nebude tak jak to máme udělat ?
Tomáš: K vyznačení cesty doporučuji také pouhé stopy nastříhané z bílého papíru. Nemusí být nijak osvětleny a jsou vidět. Děti se zároveň soustředí na cestu, na stopy a koukají do země. Je tak snaží je vylekat nějakým praskáním, protože se leknou, že je někdo najednou u nich.
Kája: Šla jsem bojovku 2krát za jedny prázdniny!Takže první bojovka to sem byla na jednom táboře tam ste mohli jít třeba po deseti a to byla divná bojovka pak jeden vedou si dal lano kolem pasu přivázal lano kolem stromu a visel bo seděl bylo to strašidelný a on tam byl blzko rybníku bylo to tak 2 metry a mě připadalo jako by tam házel kamany někdo a tam skákaly ryby!:DNa tom druhým táboře tam sjem měla jít sama a pak z vedoucích vylezlo že půjdu o rok mladší holkou tak jsme šly bylo to vyznačený svítícíma tyčinkama :D :-) to se mi líbilo ;).Pka třeba jeden vedoucí to jsme měly téma iovký západ a měly sjem městočko (tábor) no a ten jeden vedoucí byl jakoby hrobař takže měl neustále u sebe lopatu no na tý bojvce se schoval kousek od cesty a měla v jedný ruce lopatu a v druhý měl kámen!Takže dřel kamenem a to na koci násady a znělo to hnusně! :D
Romiss: Jednou na táboře nám řekli že se tam oběsil muž, přišla i policie. Hodně holek brečelo a jedna dokonce jela domů. No přesně jak to tady píšete. Nakonec to byla jen legrace, ale báli jsme se když jsme šli na stezku odvahy s tím, že můžeme potkat mrtvolu.:)
Eliška: Děkuju moc za typy :)
Už asi druhej den přemejšlim jak je vyděsit asi zvolim to bez toho strašení bohužel hřbitov je od nás asi 1 km .. vim eni to tak daleko ale máma nás samotný nepustí a pochybuji že by se obětovala a šla by s náma až tam .. A navíc se v 6 zavírá :/
No ale stezka strašidelným parkem bez světel to ude dobrý .. půjdou asi po svíčkách a u každé svíčky budou muset šáhnou do něčeho strašného ! :D Moc děkuji za typ opravdu jste mi pomohli :-))
danda: mě napadlo jim nejdřív předčíst nějaký strašidelný příběh
Lendys: Kailen mi mluví z duše...děti mají co dělat sami se sebou, natož je ještě strašit...cílem je strach překonat, ne ho navozovat...
dlouhatanska.potvora: Pamatuju se na ročník, kdy u každé svíčky byla nádoba plná ve tmě ne moc dobře rozeznatelné hmoty (dle fantazie - písek, bláto, zbytky od oběda, suché listí, ...) a v každé z těch nádob byl schován malý předmět typu klíč apod. Děcka si měly zapamatovat co v které nádobě bylo a na konci všechny vyjmenovat; za správné vyjmenování přispěly pár bodíky svému oddílu :-)
Jo-Hanka: podle mě je účinnější, když je v lese ticho, než když se děti straší....bojovky se strašením s rozumnou mírou, tzn., že strašidla o sobě dají vědět, např nějakým zvukem, jsou ale mnohdy zábavnější. Dobrý mi přijde, když je bojovka na nějaké téma, např. v rámci táborovky, a dětem se řekne způsob, jakým mohou příšery zahnat. Třeba nějaký zvuk. To převážení přes vodu mi přijde skvělej nápad, jenže jak znám náš oddíl, tak by polovina skončila ve vodě :hophop:
FieldMouse: Kailen: to je také důvod, proč malé děti prakticky vůbec nestrašíme, posíláme po dvojicích atd.
Větší děcka ale snáší stezky dobře a s odstupem je vždycky považují za velkou legraci - pokud by byla provedena anketa, kdo chce na táboře stezku odvahy, byla by příznivců drtivá většina. Cíl stezky není nic vznešeného, prostě se jen pobavit. Jednak je ze strany strašidel super šance se vyblbnout, ze strany dětí je to možnost ochutnat pocit neznáma a nebezpečí v prostředí, kde reálně nic nehrozí, zážitek, který jinde neseženou. A ano, také jim to může pomoci překonávat strach z různých temných sklepů, pokojíčků po zhasnutí a podobně.
Pokud má někdo na stezce hodně velký problém, obvykle pak počká na toho, kdo jde za ním a ve dvou už to zvládne.
Jinak dítě bych do stezky odvahy určitě nikdy nenutil, ale prostřednictvím tlaku kolektivu se stejně zúčastní všichni.
Kailen: Tohle je dost ubohé, dost se zabývám strachem u dětí z pohledu psychologie a musím potvrdit ze u citlivějších dětí může tento zážitek vyvolat šok, který se později může projevit zvýšenou úzkostí, nočními děsy či psychosomatickými problémy. Ze zkušennosti vím ze je mnohem vhodnější vyslat dítě samotné na hřbitov (musíme na ně však stále vidět) zapálit svíčku na hrobě, navodíte-li správnou atmosféru, výsledek bude dostatečný. Žádné další strašení není potřeba!
Co je cílem hry? Vyděsit dítě k smrti?
Nebo mu pomoci naučit se strach překonávat?
Odpovězte si sami...
Pozor, dítě do stezky odvahy nesmíte nikdy nutit a v případě že nebude chtít je zásadně nezesměšňujte a neponižujte!
eifell: no ja mam jednu vychytávku, ale treba na nu niekoho kto vie riadne zahrat svoju ulohu...Na jednej stezke odvahy sa koncilo v takom pribytku z vetiev a konarov. Vo vnutri som bol priviazaný na ku stromu o ruky. Decká prišli a ja som hral "premenu démona" teda som sa tvaril, ze ma napadli lesni demoni (o ktorych sa predtym samozrejme rozpravalo) a ze ma zakliali. Pomaly sa na demona menim a oni ma musia zachrániť. Takže miestami som bol zúrivý démon pripútaný k stromu a miestami ich vedúci eifell ktorý prosí o pomoc...samozrejme vždy keď sa ku mne niekto odvážil priblížiť som hral toho démona:D Ked ma konečne odviazali, a odvádzali ma do chaty, ďalšia vedúca z lesa hrala na flaute a ja som sa zlakol že sú to zase oni a ušiel som do lesa. V tom momente decká sa rozutekali do chaty(našťastie nie do lesa) a ja som mal čas pripraviť sa na ďalšiu skupinu
!Je to vhodné jedine keď je málo skupín po veľa detí)