Stopy této hry bychom mohli sledovat až do starověkého Říma, její vyobrazení se zachovalo mezi antickými památkami. Z těch dob se až dodnes udržela v celé řadě zemí.

První hráč se předkloní tak, aby měl záda vodorovně se zemí, a opře se oběma nataženýma rukama o zeď. Druhý si stoupne za něj, také se předkloní a obejme předcházejícího hráče rukama kolem pasu. Za druhého se postaví třetí, za třetího čtvrtý a postupně i ostatní, kromě jediného hráče, který převezme úlohu jezdce. Každý hráč v zástupu má hlavu vytočenou stranou, u boku toho, kdo stojí před ním.
Jezdec pak vyskočí nebo se vyškrábe na záda posledního a posunuje se po zádech svých druhů dopředu, až se octne na hřbetu prvního, který se opírá rukama o zeď. Toho osloví tradiční větou:
,,Mezku, mezku, hádej, kolik prstů jsem vystrčil?!"
Ještě než dokončí poslední slovo, musí zvednout z obou pěstí libovolný počet prstů - například na levé ruce vztyčí dva, na pravé čtyři.
Hráč, jemuž sedí na zádech, nevidí na jezdcovy ruce, a tak jen hádá. Řekne například:
,,Pět!"
,,Povídáš pět, a zatím jich je šest!" řekne jezdec podle pravdy. a hned opakuje:
,,Mezku, mezku, hádej, kolik prstů jsem vystrčil?!"
Tentokrát zvedne třeba jen dva prsty.
,,Šest!" hádá hadač, který už začíná pociťovat tíhu na svých zádech.
Jezdec ho nechává hádat stále znovu, dokud mezek přesně neuhodne počet vztyčených prstů. Diváci nebo poslední hráči v předkloněném zástupu jsou zárukou, že jezdec mluví pravdu.
Když mezek konečeně uhodne, jezdec řekne:
,,Hádals tři a jsou to tři. Můžeš mě shodit."
Mezek ho shodí a jezdec se pak připojí na konec zástupu. Mezek převezme jeho úlohu a celý zástup předkloněných hráčů se posune o jedno místo kupředu. Novým mezkem je tedy ten, kdo byl v předcházejícím kole hry na druhém místě v zástupu.
Hra pokračuje tak dlouho, až se v roli jezdce i mezka vystřídají všichni.

Hráčům působí zvláštní potěšení, když sedí dlouho na zádech kamaráda, který ne a ne uhodnout správný počet prstů.