www.hranostaj.cz
Arény nerovnosti
83%1 hodnocení
Potřeby: šišky
Počet hráčů: od 2 do 12
Věk hráčů: Mladší dětiStarší dětiDospívající a dospělí
Délka hry: Do 34 minut
Náročnost přípravy: Snadná
Prostředí: Nezávislé na prostředíNa venDo terénuNa cestu
Charakter hry: PohybováPro zasmáníSlovníHoničkaSportovníBojovkaS násilnými prvkyNa postřeh / šikovnostMorální / sociální
Všichni lidé jsou si rovni, ale ne všichni lidé mají stejné životní příležitosti a šance. Arény nerovnosti je ilustrační hra poukazující na předchozí větu a dodávající výchovným programům trochu adrenalinu.
Autor nebo zdroj: ČCE
Příprava
Název "Arény nerovnosti" napovídá, že by se ve hře nějaká ta aréna vyskytnout měla a s nerovností, lépe řečeno nerovnostmi, tomu je stejně tak. Jako vedoucím vám musím s lítostí sdělit, že obojího se hráčům dostane jen s vaším přičinění.
Začněme arénami, neboli malými uzavřenými prostory, ve kterých se hráči budou střetávat. Těmito arénami mohou být díry v zemi (krátery po bombách jsou ideální, ale nám se osvědčily i o něco dostupnější závrty) nebo kruhy z provazů popřípadě větví. Arén připravte tolik, aby na každé dva až čtyři hráče nějaká vycházela - tato hra je založená na nespravedlivosti, tak s rovnými podmínkami vůbec nemusíte hrotit. Vytvořené arény očíslujte.
Podstatou herní nespravedlnosti ovšem není především počet arén, nýbrž hráčské profily - jakási vnitřní nadání. Nastřihejte si tolik papírků, kolik máte hráčů a na každý napište a) počet životů daného hráče b) maximální počet šišek c) číslo arény, ve které začne. Jeden papírek nechte prázdný.

Hra
Hráči si rozlosují papírky se svými profily a ještě než se rozejdou do svých arén, mohou si nasbírat tolik šišek, kolik jim papírek dovoluje. Když jsou všichni vyzbrojení a nachází se ve svých arénách, může začít boj. Hráč s prázdným papírkem je jako dítě, které se nikdy nenarodilo, není a tedy ani nehraje.
Život je dost složitý, ale při odzoomování se nejspíše jeví jako krutý boj všech se všemi, tak je to i v této hře. Kdo má šišky, snaží se jimi zasáhnout ostatní a tím jim sebrat život. Munici si hráči smějí doplnit, až když ji v aréně nemá vůbec nikdo. Kdo přijde o všechny životy, má smůlu.
Po prvním kole, které skončí až bude v každé aréně maximálně jeden člověk, vedoucí dá dohromady pár skupinek sestavených z těch pár přeživších (kteří si mohou před dalším bojem doplnit šišky, ale nikoliv životy) a pak evoluci spustí podruhé, potřetí... dokud nebude ve hře jen jeden živý hráč.

Reflexe
Po smrti všech až na posledního šampióna nechte hráče na stupnici od jedné do pěti ohodnotit hratelnost, zábavnost a spravedlivost hry. Asi není těžké uhádnout, že v posledním kritériu příliš nezaboduje a když se vás pak hráči budou vyptávat, proč to všechno, můžete jim podobenství vysvětlit - přejít k výkladu.

Výklad
Boj o život, ze kterého vyjde jen jeden živý, může sloužit maximálně jako odstrašovací příklad toho, jak vypadá prostředí řízené výlučně zákonem silnějšího.
Podstatou herního poselství jsou ovšem nerovné šance na úspěch. Nemůžeme popřít, že život některé z nás výrazně privileguje. Už jen my všichni, kdo si můžeme otevřít tento web, máme mnohem víc příležitostí a šancí než naši černí bratři v místech, kde vznikl lidský druh. Co je ovšem důležité, my si tato privilegia nezasloužili. Tak jako hráči si losují papírky od vedoucího i my své talenty dědíme v DNA po předcích a stejně tak, zcela bez vlastního přičinění, se rodíme do více či méně podpůrné společnosti.
Konečně pak ještě dvě poselství. Úspěch ve hře stejně tak jako úspěch v životě není předem určen tím, jak dobré papírky jsme dostali a do jak bohaté rodiny jsme se narodili, snaha a úsilí zvládnou mnohé. Tak jako je hloupé měřit v Arénách nerovnosti hráče podle toho, jak daleko se dostali, je nesmyslné soudit lidi podle toho konkrétních životních úspěchů. V Arénách hráči zazáří tím, kolik životů uberou na jeden, který sami ztratí, v životě je tomu podobně - snažit se, usilovat a sloužit, můžeme nezávisle na tom, na čem a s čím začneme. Zároveň je už samo o sobě obrovskou poctou, že vůbec můžeme žít a o něco usilovat. To není samozřejmé, stejně jako ve hře nebylo samozřejmé, že se do ní všichni budou smět zapojit (viz hráče s prázdným papírkem).
Jakákoliv pýcha je tedy zcela neopodstatněná, neboť vidíme jen konkrétní vnější jevy, které ale jsou naprosto neopodstatněná, a kdyby nás někdy pokoušel pocit, že jsme něco víc, je naší povinností jej obrátit ve vděčnost.