Sedneme si ke stolu (nebo k ohni). Každý dostane čistý bílý papír (u ohně s podložkou, aby se dobře kreslilo) a tužku. Vybereme dobrovolníka. Tomu dáme do ruky papír s nějakým těžším obrazcem (můžou to být třeba nějaké čáry podle pravítka...). Dobrovolník si stoupne k ostatním zády a začne popisovat obrázek.

Mluví jen ten popisující! Nikdo jiný!! (Např.: Papír je na výšku. Vlevo nahoře úplně v rohu je kolečko o průměru 3 cm, od něj směrem doprava navazuje vodorovná čára asi doprostřed strany. atd...)

Je neuvěřitelné, co z toho potom vznikne. Místo sněhulákové koule stojící na trávě s trojúhelníčkovými kytičkami nebo místo kapříka z hranatými šupinami vznikne jakési cosi, co se opravdu nedá identifikovat.

Na této hře je dobře vidět, jak se špatně vyjadřujeme a jak často ani nevnímáme podstatné věci (že je to kolečko vlevo a ne kostička vpravo)...

Hru ještě můžeme obohatit tím, že vybereme druhého dobrovolníka, ten dostane papír s jednodušším obrazcem (např.. obličej tvořený elipsami, čtverečky, trojúhelníčky atd. vytvořený v programu Kreslení... ) a stojí čelem k ostatním.

Když všichni dokreslí a nebo když kreslení sami stopneme (protože je to moc dlouhé), můžeme se zeptat popisujícího, jak se mu popisovalo, jestli s tím měl problémy atd. První (točený zády..s těžkým obrazcem) určitě řekne, že se mu popisovalo špatně, určitě už proto, že na ostatní neviděl. Druhému se to bude zdát lehčí. Viděl, jak všichni kreslí, mohl počkat s popisováním atd...